V. Filip: Osobnost Klementa Gottwalda

filip2V souvislosti se sto dvacátým výročím narození Klementa Gottwalda jsem dostal mnoho dotazů nad jeho úlohou v našich národních dějinách i v dějinách revolučního a dělnického hnutí. Každou osobnost je ovšem nutné posuzovat vždy jen v historických souvislostech. Můj postoj je dán tím, že jsem prostudoval mnoho materiálů, a proto se bude lišit od postoje současných ideologů kapitalismu, kteří jeho osobnost líčí pouze v negativních barvách. Pochopitelně z každé postavy našich národních dějin podle potřeby lze vyjmout jen určité úseky jejich života a z kladu udělat zápor, či naopak. Jsme toho svědky v současnosti například u Jana Žižky, Boženy Němcové a dlouhou dobu třeba u Julia Fučíka. Tak je tomu pochopitelně i s K. Gottwaldem, přičemž idol současných ideologů, Václav Havel, je jednostranně idealizován a jeho negativní rysy, nepravdy či nedodržování toho, co sám vyhlásil, tedy jeho »pravdy a lásky« a rovnosti, je zamlčováno.
Klement Gottwald, což nemůže ani současná propaganda popřít, patří skutečně mezi nejvýznamnější postavy 20. století. Stačí si připomenout to, že po zvolení do čela tehdejší KSČ (1929) se postavil otevřeně ke všem problémům a stranu, která se ocitla ve slepé uličce, z ní dokázal vyvést. Nebylo to vůbec jednoduché. Díky jeho vedení se pak stala v době krize a boje proti antisociálním zákonům tehdejších vlád plně akceschopná a v evropském prostředí dokázala zorganizovat protesty, veřejná vystoupení a další politickou činnost tak, že později, mám například na mysli Mosteckou stávku, se stala vzorem pro celou Evropu. I tehdy pod vlivem ne vždy šťastných rozhodnutí Kominterny, se nedařilo vše podle našich vnitřních podmínek a potřeb československého dělnického revolučního hnutí. Dobové představy o internacionalismu byly svým způsobem podmíněné až naivní.

V onom velmi krušném osmatřicátém roku to byl především on, kdo ještě v září dokázal demokratickou, tedy protiústupovou, opozici sjednotit, i když stála na úplně jiných třídních pozicích. Válku prožil v Sovětském svazu. I tady se projevil jeho vliv a taktický postup. Vznik československé jednotky by se bez jeho přičinění neuskutečnil. I jeho zásluhou byla podepsána československo-sovětská smlouva o poválečné spolupráci a vznikl Košický vládní program obnovy.

Návrat do vlasti pro něho znamenal nové úkoly ve funkci místopředsedy vlády – svědčí o tom zápisy z jednání o jednotlivých tzv. Benešových dekretech. Jeho uvážlivý a promyšlený postup, jeho argumenty, dokázaly i pravicovou opozici přesvědčit, a tak mohlo vzniknout příkladné demokratické zákonodárství, jaké okolní státy neměly. Ne jinak tomu bylo později po vyhraných volbách. Volby vyhrál po 17 letech ve funkci. Byl zkušený, neuvažoval stereotypně, mohl tehdy pohodlně vytvořit vládu s Fierlingerovými sociálními demokraty. Nikdo by se tomu nemohl divit. Neudělal to. Postupoval přísně demokraticky a přibral do své vlády další existující politické strany. Únorovému střetu však zabránit nemohl. Vystoupení pravicových stran a demise jejich ministrů pod banální záminkou řešil ústavním způsobem. Společnost v té době takový postup plně pochopila a postavila se za něj. Proto, po abdikaci prezidenta Beneše, on jediný se mohl stát prezidentem republiky. Je škoda, že později, ač s nechutí a dlouhým váháním, přijal koncepci »jediné správné cesty k socialismu«, což byla cesta sovětská. Věděl, že tato cesta vznikla z jiných zkušeností v polofeudální nerozvinuté zemi, jakou bylo porevoluční Rusko. Jeho »česká cesta k socialismu« byla opuštěna. A s ní přišla i teorie »zvyšujícího se třídního boje po vítězství socialismu«. Opět historie dokazuje, že tato teorie nebyl jen problém ČSR, ale obecný problém poválečného světa, můžeme připomenout situaci v Portugalsku, Španělsku, Francii nebo Řecku a také v USA s jejich mccarthismem. Byl pod tlakem, zřejmě pochopil, že neměl ustupovat, byť v dobré víře, Josefu Stalinovi a sovětskému vedení, zkrátilo to jeho život a z toho vyplývající nezákonnosti se staly negativním znamením na jeho odkazu.

Dnes, v době sto dvacátého výročí narození Klementa Gottwalda, víme o minulých problémech. Je třeba se z nich poučit a bránit pozitivní momenty ze života tohoto dělnického vůdce a nebát se ani přiznat chyby, které, žel, poznamenaly i další léta života naší společnosti. Jen málokterá politická strana v dějinách dokázala se z nich poučit. To i naši KSČM odlišuje od všech společenských sil, které se pokoušejí ovlivňovat náš další vývoj a házejí špínu na cokoli, co je spojeno s naší předlistopadovou minulostí. Neměl jsem v úmyslu se vrátit ke všem aspektům života K. Gottwalda, nakonec jsem o tom již i před deseti lety psal a nemá smysl se opakovat. Jen je potřeba se nebát pravdy a být trvale »čelem k masám«.

Vojtěch FILIP, místopředseda Poslanecké sněmovny a předseda ÚV KSČM

Zdroj článku|: www.halonoviny.cz
skola2 379 x
NAHORU