Stmívání aneb Konec fotbalu na vesnici?

senfeldUž jako kluk jsem miloval fotbal. S vesnickými kamarády jsme každý travnatý plácek považovali za úžasné hřiště a každé vítězství či prohru prožívali stejně opravdově jako dnes skuteční šampióni, kterým jsme se toužili v skrytu duše alespoň přiblížit. Že pohyb na čerstvém vzduchu prospívá, to je snad nad slunce jasné a o prospěšnosti sportu bylo již napsáno mnohé, dokonce i zákon vymezuje sport ve společnosti jako veřejně prospěšnou činnost.

Fotbal se stal mým koníčkem, který mne provází životem, a za tu dlouhou řádku let jako fotbalový funkcionář a trenér mládeže mohu porovnávat, čím byl pro děti sport dříve a jak se změnila situace v současnosti. Dříve jsme měli o fotbal tolik dětských zájemců, že jsme je ani nemohli všechny uspokojit. Je pravdou, že sport či jiné zájmové činnosti mládeže nebyly pro rodiče zdaleka tak finančně náročné a tak nebylo problémem i pro rodinu s nižšími příjmy, aby jejich děti mohly rozvíjet svůj talent a záliby dle svých potřeb.


Dnes se situace dost změnila. Co se týče fotbalu u nás v Hoštce, kde žiji, máme v žákovské kategorii obavu, zda vůbec příští ročník Okresního přeboru starších žáků budeme hrát. Přitom v minulosti jsme měli okresní přebor a také okresní soutěž, celkem tři skupiny po jedenácti až dvanácti účastnících. Nyní nám zbyla pouze jedna skupina s devíti účastníky.

Nutí mne to k zamyšlení, co je příčinou toho, že mládež nemá chuť sportovat? Není třeba si zastírat, že mnohdy jsou to finanční důvody rodiny. Zatímco nám stačily plátěnky, obyčejné trenky nebo tepláky, dnes děti mají zcela jiné nároky a cena dobrých kopaček či značkového sportovního oblečení je pro některé rodiny nedosažitelná, zvláště mají-li další talentované dítě, které by také chtěli v jeho nadání uspokojit. Generace našich otců budovala stadiony a sportoviště, haly a bazény v akcích Z, tzn. zdarma a ve volném čase, ve víře, že jednou my a naše děti budou mít bezplatný přístup na sportoviště a budou tak moci všichni bez rozdílu užívat výsledků jejich práce. Jenže všechno je jinak, bohužel. Doba se změnila a nastoupila tzv. konzumní společnost, kde peníze hrají hlavní roli a tato skutečnost se promítá do všech oblastí života, tedy i do sportu.

Navíc si myslím, že mládež se od sportu vzdaluje zejména s ohledem na dnešní životní styl. Pro nás jako děti bylo trestem, když nám rodiče zakázali běhat venku. Dnešní mládež však ovládl svět počítačových her, tabletů, mobilních telefonů. Mladí se uzavírají do svého virtuálního světa, kde prožívají svá dobrodružství, aniž by museli opustit pohodlí svého pokoje. Nehrozí jim sice pád ze stromu, odřená kolena či pokažený žaludek z přílišné konzumace nezralých jablek ze sousedovy zahrady, ale na druhou stranu jejich fyzická kondice trpí. A trpí bezpochyby také jejich psychika, postupně jim začíná splývat svět fantazie a reality, hrůzné situace a utrpení postav v nich nevzbuzuje žádný soucit, produkuje otrlost, mizí empatie. A rodiče mnohdy ani netuší, s čím si zahrávají, hlavně když dítě nezlobí. Finanční situace je mnohdy nutí věnovat se více své práci, a tak na potomky jim už mnoho času nezbývá. Je však rozumné nahradit nedostatek péče tabletem nebo počítačem?

Sport, který by měl dětem pomáhat v rozvoji fyzické kondice, ale také v nich probouzet smysl pro fair play, je odsouván na vedlejší kolej. Pokud rodiče dítě dostatečně ke sportu nemotivují, a to se z mého pohledu děje méně než dříve, volí samozřejmě jejich potomek relativně příjemnější variantu na pohovce či gauči. Osud fotbalu u nás v obci mi samozřejmě není lhostejný, otázkou je, jak mládež správně nasměrovat zpět ke sportu, jak v nich vzbudit zájem a chuť. Ne pro peníze, ale pro radost ze hry, pro hrdost, že může něco dokázat.

A zde se nabízí i jistá paralela s politikou, s prací v naší straně. Vždyť i my v KSČM se také potýkáme již dlouho s otázkou, jak získat více mladých do našich řad...

Josef ŠENFELD, poslanec (KSČM)
skola2 344 x
NAHORU