Senát zdanění peněžitých náhrad církvím podle očekávání odmítl. Vystoupení Stanislava Grospiče v záznamu

Grospič1Návrh KSČM na zdanění peněžitých náhrad, které církve dostávají od státu za majetek nevydaný v tzv. restitucích, nenašel podle očekávání podporu v Senátu a vrací se zpět do Sněmovny. Pro jeho schválení musí vládní koalice nelézt alespoň sto jedna hlasů.

Stanislav Grospič, místopředseda KSČM, který ve čtvrtěk v Senátu tuto novelu obhajoval, věří, že dolní komora tu horní přehlasuje. »Rád bych vyjádřil přesvědčení, že Sněmovna v tom složení, v jakém podpořila tento zákon, když jej schvalovala, na něm setrvá, zatím jsem nezaznamenal, že by politické strany měly k tomu odlišná stanoviska,« uvedl již dříve Grospič..

Chtěl bych hned v úvodu zdůraznit, že tímto návrhem nedochází ke zdanění vydaného majetku, tedy toho, který byl vydán na základě restituční části zákona o majetkovém vyrovnávání s církvemi a náboženskými společnostmi, ale dopadá na část rozsáhlého subsidiárního plnění, jimiž jsou pouze finanční náhrady dle § 15 citovaného zákona. Nikoli však příspěvek na podporu činnosti dotčených církví a náboženských společností dle § 17 citovaného zákona.

Ve svém vystoupení se nebudu zabývat historickým exkurzem ve vztahu k vydávanému majetku, protože k této problematice bylo již mnohé řečeno. A to nejen v rámci projednávání předloženého návrhu zákona jak v Poslanecké sněmovně, tak i na půdě Senátu, ale též v rámci projednávání samotného zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Nemohu však nepřipomenout, že na základě mnoha studií odborné veřejnosti a historických faktů se lze oprávněně domnívat, že při navrácení majetku došlo k prolomení hranice 28. února 1948 a že i finanční náhrada za nevydaný majetek je tak náhradou za majetek mimo rozhodné období.

Nemohu se nezmínit ani o způsobu provedení ocenění majetku, za který je poskytována paušální finanční náhrada. Věcem, které nelze oprávněné osobě vydal, se věnuje § 8 zákona o majetkovém vyrovnávání s církvemi a náboženskými společnostmi. Principiálně jde o taxativní výčet. V případě některého majetku nebyly prakticky možné ani právně únosné fyzicky majetek vydat. A právě proto byla do zákona o majetkovém vyrovnávání s církvemi a náboženskými společnostmi zařazena koncepce náhradního plnění v podobě finanční náhrady. To však zároveň vedlo k nutnosti jednoznačně vymezit věci, tedy majetek, kterých se tato skutečnost týkala a které tedy nelze vydat. V této souvislosti považuji společně s předkladateli projednávaného návrhu zákona za vážnou komplikaci skutečnost, že takzvaná, v uvozovkách, analýza množství nevydávaných věcí byla použita přímo k určení části výše finanční náhrady, a to i navzdory faktu, že nikdy nebyla vypracována žádná relevantní zpráva, která by konkrétně prověřila reálný stav.

Místo toho, aby byl vytvořen hodnověrný seznam majetku, který vydat nelze, se zdůvodněním proč, byla finanční náhrada za nevydaný majetek jen, v uvozovkách, odhadnuta. Tedy tehdejší vláda zcela ignorovala a rezignovala na to, že tímto problémem se bude zabývat. Přitom, jak jsem zmínil, stačilo provést relevantní komplexní soupis majetku, který nelze vydat, aniž by bylo nutné volit cestu výčtového zákona. Přestože tady by z právního hlediska byla tato cesta nejčistší.

Pokud jde o rozsah a ocenění církevního majetku, pak z hlediska zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi považuji za velmi důležité, jak tehdejší vláda jako navrhovatel tento rozsah určila a případně, jak došla k číslům o jeho celkové hodnotě a jestli vše zdůvodnila racionálními a přiměřeně exaktními argumenty a důkazy. To se zákonodárci nedozvěděli, ani veřejnost. Přitom šlo o velmi důležitý krok, jehož důležitost zvýrazňuje fakt, že určený rozsah majetku posloužil přímo k odhadům majetku a následně pak k určení paušální finanční náhrady, kterou lze považovat za nejkritičtější místo zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi.

Z dokumentů Ministerstva kultury zabývajících se řešením ocenění původního církevního majetku, vyplývá, že ocenění původního církevního majetku bylo provedeno na základě údajů z roku 2007. Z toho roku mají pocházet i údaje o předpokládané – zdůrazňuji předpokládané – tržní hodnotě tohoto majetku. Světová finanční a úvěrová krize, která proběhla mezi roky 2008 – 2012, však jakékoli předchozí informace o ceně a tržní hodnotě majetku z roku 2007 učinila irelevantními a nepoužitelnými. Za zcela zarážející lze však považovat skutečnost, že také veškeré podklady včetně samotného ocenění byly zpracovány církevní komisí, tedy komisí nikoli pro narovnání vztahu mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi, která byla zřízena usnesením vlády č. 597 ze dne 30. května 2007, a ani dočasnou komisí Poslanecké sněmovny pro řešení majetkových otázek mezi státem, církvemi a náboženskými společnostmi.

Stejně tak za zarážející lze považovat skutečnost, že výstup církevní komise nebyl ověřen nejen Ministerstvem kultury, ale ani nezávislou poradenskou společností, kterou si tehdejší vláda pro tento účel najala, a že nebyla potvrzena ani jeho správnost. Ale za zcela skandální lze považovat skutečnost, že církevní komise byla složena pouze ze zástupců adresátů majetkového a finančního plnění, což jasně zpochybňuje její nezávislost. A to také vede k závěru, že církevní komise měla nepochybně zájem na určení co největšího objemu majetku. Tuto úvahu lze těžko zpochybnit, protože z důvodů, o kterých jsem mluvil, nelze doložit žádný opak.

Tomu odporuje i skutečnost, že církevní komise ke své práci nepřizvala žádné zástupce státu reprezentované odborníky ani zaměstnanci příslušných ministerstev. Nezbývá, než z tohoto místa zdůraznit, že rozsah a návrh ocenění majetku poskytly navrhovateli zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi subjekty, které se následně staly osobami oprávněnými, tedy, v uvozovkách, restituenty, a zároveň příjemci finanční náhrady. Z tohoto pohledu se jedná o absolutně bezprecedentní postup. A to jak ve světle předchozích restituční legislativy právního řádu České republiky, tak i právních předpisů Evropské unie. Tento postup, krom toho, že postrádal elementární logiku, subjekt, kterému se má plnit, si sám určuje rozsah plnění a jeho hodnotu, jímž je mimo rámec demokratického právního státu dle článku 1, odst. 1, Ústavy ČR, o diskriminaci restituentů dle předchozích restitučních zákonů ani nemluvě.

Lze tedy shrnout, že o racionalitě a skutečné objektivitě údajů, na jejichž základě byl určen celkový rozsah církevního majetku, který následně posloužil pro určení finanční náhrady, kdy se tehdejší vláda jako předkladatel zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnosti, a ani zákonodárce, nezabýval relevancí církevní komise poskytnutých údajů. Tato skutečnost logicky a zákonitě nutí přímo si položit otázku, zda šlo jen o nedůsledně odvedenou práci nebo o záměr. Odpovědět si však musí každý sám.

Jak jsem již uvedl, ocenění původního církevního majetku bylo provedeno v roce 2007, na základě tehdejšího vyhodnocení potenciální tržní hodnoty zablokovaného církevního majetku. Odhad byl zpracován církevní komisí, údajným autorem oceňovacího algoritmu měl být podle tehdejší vládou najaté poradenské společnosti ekonom Arcibiskupství pražského Karel Štícha. Dle důvodové zprávy k zákonu o majetkovém vyrovnání s církevními a náboženskými společnostmi mělo ocenění církevního majetku odpovídat současné hodnotě majetku, který byl církvi v minulosti odebrán, nemluví se o rozhodném období a hlavní zásadou bylo uspořádání majetkových poměrů mezi státem a církvemi s cílem postupného vytvoření modelu samofinancování církví a jejich úplné ekonomické odluky od státu.

Dle důvodové zprávy bylo u ocenění církevního majetku použito průměrných cen nemovitostí v České republice, které měly být zjištěny na základě „statistických metod a odborných odhadů“. Takto získané údaje pak byly aplikovány na určený rozsah církevního majetku. Výsledek pak měl být nakonec porovnán Ministerstvem zemědělství s přehledy tržních cen zemědělské půdy a lesní půdy dvou studií Výzkumného ústavu zemědělské ekonomiky, a to studií dopadů realizace nakládání se zemědělskou a lesní půdou z roku 1999 a dopadovou studií pro oblast volného nakládání se zemědělskou a lesní půdou z roku 2001.

Po těchto porovnáních došlo Ministerstvo zemědělství k závěru, že ocenění původního církevního majetku odpovídá tržním cenám. V této souvislosti musím zdůraznit, že obě uvedené studie v souvislosti s rokem 2012, kterým byl zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi projednáván a přijat, šlo o více jak o dekádu starší. Tedy nemohli mít ke skutečnému stavu roku 2012 žádnou relevanci. Dále bych chtěl v této souvislosti podotknout, že Výzkumný ústav zemědělské ekonomiky v dané věci také nelze považovat za nezávislou instituci. Pochybnosti vyvolává i fakt, že Ministerstvo zemědělství mělo k dispozici daleko aktuálnější studii, a to analýzu a hodnocení trhu se zemědělskou půdou do roku 2006, která rovněž stanovuje cenu zemědělské půdy.

Dle údajů z ní se cena půdy prodávané pozemkovým fondem z vlastnictví státu v průběhu let 2000 – 2006 pohybovala v průměru kolem 3,50 Kč/m2 a tržní cena pozemků k využití pro stavební i zemědělské účely dosahovala v průměru 13,80 Kč/m2. Po zahrnutí všech průměrných pak cena dosahovala maximálního průměru 22,70 Kč/m2. Jedná se tedy o podstatně jiné hodnoty v porovnání s hodnotami uvedenými v důvodové zprávě k zákonu o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a v dokumentu Ministerstva kultury o ocenění původního církevního majetku.

Zůstává nezodpovězenou otázkou, proč skutečně kvalifikovaného odhadu nebylo použito kromě zmíněné studie každoročního přehledu tržních cen zemědělské půdy ve zprávě o stavu zemědělství, vydávaného Ministerstvem zemědělství jako tzv. Zelenou knihu. Na základě Zprávy o stavu zemědělství za rok 2010 činila průměrná kupní cena za 1 m2 pozemků ve vlastnictví státu o průměrné výměře pozemku 1 ha 5,99 Kč. Cena podle reprezentativního šetření obchodních smluv byla v roce 2010 potom 9,60 Kč/m2 zemědělské půdy. Tedy zhruba o 4 Kč více.

V souvislosti s uvedeným bych se jen krátce chtěl zmínit o postoji Ústavního soudu k ocenění původního církevního majetku, který se nevydává. Na základě jeho vyjádření v bodech 255 a 256 nálezu, spisové značky PL ÚS 10/13, nelze, než konstatovat, že Ústavní soud zcela rezignoval na posouzení tohoto problému z hlediska ústavnosti, o čemž svědčí odlišná stanoviska, která zaujali k rozhodnutí pléna Ústavního soudu soudci Jaroslav Fenyk, Vojen Güttler, Jan Musil a Pavel Rychetský.

Na základě citovaného nálezu Ústavního soudu tak odlišných stanovisek jmenovaných soudců mohu vyslovit názor, že Ústavní soud měl jednoznačně konstatovat exces zákonodárce, který by z hlediska textu nacionality založil protiústavnost. Tentýž názor sdílí, i co se týká určení rozsahu církevního majetku. Lze tedy ve svém důsledku konstatovat, že ocenění církevního majetku, jakož i výše finanční náhrady a především pak způsob jejího určení, tak jak je uveden v důvodové zprávě k zákonu o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, vyvolává důvodné pochybnosti o nezávislém posouzení.

Samotné finanční náhradě se věnuje Hlava III zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, nazvaná Finanční vypořádání mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi. Konkrétně pak ustanovení § 15. Toto ustanovení svojí dikcí vychází spíše z politického nežli právního posouzení. V té souvislosti se nemohu nezmínit o rozporu mezi komentářem k zákonu o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, od autorů Jakuba Kříže a Václava Valeše, a důvodové zprávě k citovanému zákonu. Dle komentáře, z něhož cituji, právní vztah mezi hodnotou majetku formou naturální restituce a vyplacenou finanční náhradou neexistuje, stejně tak neexistuje právní vztah mezi konkrétními věcmi, které se vydávají v režimu naturální restituce a samotnou finanční náhradou. Konec citace.

Zde nezbývá než si položit otázku, jak nemůže existovat vztah mezi věcmi, které se nevydávají, a samotnou finanční náhradou, když byly odhadnuty ze stejného základu, přičemž celková výše finančních náhrad z důvodové zprávy k zákonu o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi vznikla odečtením částky, která reprezentuje odhad hodnoty majetku, který je možné vydat, od celkové hodnoty majetku. Odpověď je jednoduchá, pokud totiž právní vztah skutečně neexistuje, je možné pouze jediný závěr, a to, že v případě finanční náhrady se jedná o asimilované, zastřené právní jednání.

Jako další závažný problém je spatřován v možném střetu vyplácených finančních náhrad s právem EU, konkrétně s čl. 107 a 108 Smlouvy o fungování EU, tedy se zákazem tzv. státních podpor. Nelze přehlédnout, že s největší pravděpodobností tomu tak je. K tomuto názoru nevede skutečnost, že jakým způsobem se tehdejší vláda jako předkladatel zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi s tímto problémem vypořádávala.

V důvodové zprávě se pouze v obecné rovině konstatuje, že legislativní úprava postavení církví a náboženských společností nespadá do pravomoci EU, nýbrž do pravomoci členského státu. Zcela tak rezignovala na projednávání této otázky Evropskou komisí, ani nijak nezdůvodňuje, proč by se případně nemohlo jednat o nepovolenou státní podporu. Přičemž se předpokládá postupná odluka státu od církví, tedy zjevně o dotační titul. Stejně tak na posouzení této otázky rezignoval i Ústavní soud ve svém nálezu 10/13, když ani on se nepokusil vznést předběžnou otázku k Soudnímu dvoru EU dle čl. 267 smlouvy o fungování EU, ač tak jednoznačně učinit mohl. I zde doporučuji nahlédnout do odlišných stanovisek mnou uvedených ústavních soudců. Je přece zřejmé, že církve jako právnické osoby mohou být podnikem ve smyslu práva EU a ustálené definice judikatury Soudního dvora EU. Ten uvádí, že podporou se rozumí rozhodnutí členského státu, který udělí jednostranným autonomním rozhodnutím určitým osobám či podnikům prostředky nebo jim zajistí výhody k podpoře dosažených ekonomických cílů. Typická státní podpora se dle stabilní judikatury Soudního dvora EU dále vyznačuje tím, že jde o podporu pocházející z veřejných prostředků. Opatření je přičitatelné státu nebo jiné korporaci veřejného práva a podporou vzniká selektivní výhoda pro určitý podnik nebo odvětví. Za klíčové je třeba mít, že k naplnění pojmu státní podpory může dojít pouze současným naplněním všech jeho znaků, tedy zároveň musí být splněna podmínka zvýhodnění určitého podniku, způsobeného zásahem nebo opatřením státu z veřejných prostředků, podmínka narušení hospodářské soutěže a také podmínka ovlivnění obchodu mezi členskými státy. Všechny tyto znaky státní podpory zde však byly naplněny.

Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi umožňuje církvím jako právnickým osobám získávat naturální restituce zabraného majetku, dále finanční náhradu a příspěvek na podporu činnosti církví a náboženských společností. Současně s tím docházím k osvobození od daně, a to jak příjmy z bezplatného nabytí věci, tak finanční náhrady a příspěvku na podporu činnosti. Ta v uvozovkách plnění jsou tedy finančně jednoznačně zvýhodněna.

Uvedené skutečnosti vyvolají oprávněnou domněnku, že zákonem o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi došlo k nedovolené státní podpoře. K tomu svědčí i skutečnost, že církve provozují rozsáhlé hospodářské a podnikatelské aktivity, když církev podniká jako nakladatel literatury, provozuje a vede kulturní objekty a nemocnice, kupuje, zcizuje a pronajímá vlastněné nemovitosti, jak koneckonců vyplývá i z výroční zprávy například Arcibiskupství pražského za rok 2012. Vzhledem k tomu, že církev je především římskokatolická, budou jedním z největších vlastníků půdy jak zemědělské, tak lesní, dá se předpokládat, že s navrácenými pozemky se vrátí k tradičnímu podnikání v zemědělském a lesním hospodářství s nemalou finanční podporou. Zároveň k tomuto problému lze uvést, že otázka o možné nepovolené státní podpoře zůstává stále otevřena, v budoucnosti může vyvolat nemalé problémy. Lze tedy uzavřít, že zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi sám smazává hranici mezi církvemi jako nositeli náboženského kultu a církví jako eventuálním podnikem, popř. podnikem dle práva EU, nelze tedy v žádném případě vyloučit, že finanční náhrada spolu s finančním příspěvkem by mohla být Evropskou komisí posouzena jako nedovolená státní podpora soukromému subjektu.

Co říci k finančnímu ohodnocení nevydaného majetku a přiznaným finančním náhradám závěrem? Snad jen následující.

Právní rámec, který je nastaven zákonem o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, je dalším ideologicky omezeným řešením převedeným do právní formy s přesvědčením, že neexistuje žádné jiné správnější a právně čisté řešení. Máme zde jakýsi hybrid mezi restitučním a odlukovým předpisem, který lze spíše charakterizovat jako jakýsi blíže nespecifikovaný v uvozovkách dar, přijaté řešení pak vytváří nepřijatelné rozdíly mezi bývalými restituenty a církevními subjekty. Nejsou respektovány povinnosti, které plynou ČR z jejího členství v EU, čímž dochází k porušování řádných mezinárodních závazků. Úpravou finančních náhrad bylo způsobeno nebezpečí, že kdykoliv v budoucnu může být nastolena a položena otázka veřejné podpory a její přípustnosti, celý rozsah majetku vráceného církvím nebyl nikdy řádně určen ve své podstatě, po něm ani nikdo nepátral. Byl pouze odhadnut. Navíc dle nepřezkoumatelných a subjektivních kritérií, tedy nikoliv na základě nezpochybnitelných důkazů a řádné právní ekonomické analýzy. Z odhadu celkového majetku bylo pravděpodobně odhadnutý majetek, který vydat církvím a subjektům nelze. Co platí o rozsahu majetku vydávaného i majetku, který vydat nelze, se vztahuje i na jeho ocenění.

Z již jednou odhadnutých rozsahů byla na základě zastaralých a z hlediska stavu ekonomicky nepoužitelných a uměle zkreslených dat jen v uvozovkách nastřelena její hodnota. To za situace, kdy tehdejší vláda, tak i zákonodárce měli k dispozici návrhy daleko přesnějších metod. Jak určení rozsahu majetku a jeho ocenění provedl nadstandardně sám budoucí restituent. Z nepřesně určených rozsahů a jejich ocenění byla vypočítána finanční náhrada za majetek, který vydat nelze. Tehdejší vláda jako navrhovatel sice řekla, že část finanční náhrady tvoří prostředky nutné k realizaci hospodářské a finanční odluky, část nahrazuje majetek, který z objektivních důvodů nelze vydat, nikdy však tato svá tvrzení nespecifikovala. Neřekla, jaký je jejich vzájemný poměr a vztah, co se za kterou částí přesně skrývá. Co je však ještě důležitější, je skutečnost, že výše finanční náhrady není určena smlouvou, ale přímo zákonem, protože smluvní titul tohoto druhu je pro výdaje ze státního rozpočtu vyloučen.

Celý přednesení výčet ukazuje, jak nejen samotným zákonem o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, ale především již stanovené finanční náhrady církvím zajišťují vedle v uvozovkách svobody ducha i absolutní moc ekonomickou. Jak všechna tato úskalí a především pak otázkou připadlé nedovolené státní podpory vyřešit. Jako nejjednodušší a právně čistší se jeví, a to i dle názoru mnohých z řad odborné veřejnosti, řešení, kterým je zdanění vydávaných finančních náhrad.

Proto byl předložen projednávaný návrh zákona, jímž se zavádí právě zdanění vyplácených finančních náhrad. Zde bych chtěl zdůraznit, že rušení daňových úlev a zavádění daní nových, jak je v rámci právního řádu ČR, tak jejího daňového systému, je naprosto standardní událostí.

Ještě bych se rád v krátkosti dotkl neméně důležitého, a to je vztah zákona s uzavřenými smlouvami.

Zákon zcela jasně svojí dikcí dokazuje, že povaha a výše finanční náhrady a koneckonců i finančního příspěvku na podporu činností není určena smlouvou, ale zákonem, protože smluvní titul tohoto druhu je pro výdaje ze státního rozpočtu vyloučen. Z toho plyne, že účel ani výše finančního vypořádání není dán smluvně, ale je fixován na zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, tedy smlouvy byly vytvořeny jako jakási prodloužená ruka citovaného zákona, a zákonitě musí sdílet jeho další osudy, tedy nemohou žít svým samostatným životem, v případě, že se jejich mateřský zákon, který doslova určuje jejich obsah, změní, nebo související zákony budou v budoucnu měnit. Smlouvy nemohou zabránit změně zákona, např. z důvodů fiskálních, nebo pokud by tomu tak bylo, mohlo by to vést ve svém důsledku při finanční krizi až k finančnímu kolapsu státu. Charakter smluv není jednoznačný, ale jednoznačné je, že smlouvy jsou ze zákona fakticky nezrušitelné, neodporovatelné, a proto soudem nepřezkoumatelné, narušují systém vzájemné kontroly a vyváženosti jednotlivých mocí ve státě, čímž narušují rovnost před zákonem.

Není sebemenších pochyb o tom, že nárok na finanční náhradu a její výši, určení příjemců jejich jednotlivých plnění i lhůty splatnosti stanovil kogentně zákon, takže ustanovení upravující smlouvy nemá žádný právní význam, a tudíž smlouvy uzavřené podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi nezakládají žádné právní účinky. Ano, Ústavní soud svým nálezem 10/13 neshledal zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi jako protiústavní. Přesto si dovolím, aniž bych chtěl jakkoliv rozhodnutí Ústavního soudu zpochybňovat, poznamenat, že tak učinil, přestože se zcela vyhnul dokazování ohledně způsobu oceňování majetku a výpočtu finančních náhrad za nevydaný majetek, když ani doposud ostatně není a při přijímání zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi ani nemohl být znám rozsah majetku, na jehož vydání bude ze strany oprávněných osob uplatněn úspěšně nárok na vydání, tak rozsah majetku, který se zákonodárce rozhodl finančně kompenzovat.

Stejně tak se Ústavní soud zcela vyhl posouzení otázky nedovolené státní podpory, ani zcela nevyřešil otázku zásahu do majetkových práv ve formě placení daní všech obyvatel. Názor si musí na tento zákon vytvořit každý sám. Své vystoupení si dovolím uzavřít poznámkou legislativního charakteru.

Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi se zcela vymyká svojí formou a obsahem a především dikcí právním zvyklostem v rámci právního řádu ČR. My však navrhovanou změnu nijak neměníme, ale naopak respektujeme. Děkuji za pozornost.
Autor:
Mediální úsek ÚV KSČM
Zdroj:
Senát PČR
skola2 15 x
NAHORU