Pokrok to demokraticky umí

skalaRozcestí, vrcholící před 70 lety, vyvrací hned dva mýty. Prvý sugeruje, že průlom za hranice kapitalismu umí jen »krvavý puč«. U nás však ti, kdo prohráli, podali demisi sami. Nabité hlavně u spánků neměli. Beneš podepsal vládu, sestavenou na půdorysu té původní. Komunističtí ministři byli v menšině i v ní. Ústavu, zděděnou z Masarykovy republiky, dodrželi do puntíku. Ránu z milosti dostal i druhý mýtus. Socialismus - bulíkuje ta říkanka –, se uchytí leda na zubožené »periférii«. My ale byli už »průmyslovým srdcem« monarchie. A pak i zemí liberální demokracie.

Na dvě třetiny ekonomických zdrojů byly znárodněny už v říjnu 1945. »Československá cesta« chtěla socializovat »po dobrém«. Hlavně průlomy moderní velkovýroby, do níž se lidé, uvízlí v pasti dřiny, pohrnou sami. Domino, které ten scénář zbořilo, spustil Západ, a ne Moskva. Válkou, ač »studenou«, to nazval sám. Neštítila se žádného darebáctví. Od jaderného vydírání – až po podstrčené »důkazy vlastizrady«. Podepsaly se na Rudolfu Slánském i Gustávu Husákovi.
I v jeho životopise, vydaném před pár týdny, píše Michal Macháček (*1986): »Faktor vlivu západních zpravodajských služeb na politické procesy ve východním bloku by se rozhodně neměl podceňovat.« Kdy se dočkáme omluvy – aspoň za tyhle perverze?

Ustát tak krutou přesilovku bylo na samém pokraji sil. Východní blok tvořily hlavně agrární země. Tím víc se jeho strojírnou i zbrojovkou stalo Československo. Byla to doba »vůle, která hory přenáší« – i tragických přehmatů v sadistickém obklíčení. Nechat nás Západ na pokoji, měly mizivou šanci. Jsme jediným politickým proudem, který se staví čelem i k nim. Dějinám psaným jako svatozář těm, kdo vyhrožovali atomovým hřiby, však přitaká jen prodejná sketa.

Únor 1948 zdědil zemi, v níž bylo hej jen hrstce. Zajatců ponižující nouze byly miliony. Po válce, i už před ní. Až po statisíce děveček a čeledínů. Brali jen desetníky na hodinu. Spali po stodolách. I za tuhých mrazů. Nebo dělnické rodiny, stísněné v 1 + 1 bez koupelny (a často i s jediným WC pro celé poschodí). Miliony ústních dutin jako »noty na buben«. Kvanta souchotinářů i obětí jiných chorob. Léčit je uměla už tehdejší medicína. Nářky nad »bývalými lidmi«, na jejichž konto to vše padá, trpí morální křivicí. Z většiny panských vil se staly jesle či knihovny, školky a polikliniky. Drtivý díl všeho, co socialismus lidem dal, byl až jeho investicí. Stáhnout chvost, když ji ostouzejí, není jen zbabělost. Koho osloví opozice, která se nechá vydávat za zločince?

Až tam, kde diktát mamonu nad prací končí, to jde i demokraticky. Umí-li strana, co to má v programu, promluvit z duše »plebejské« většiny. Tlačit viníky jejích trablů před volbu jen ze dvou možností - buď zájmu většiny ustoupí, nebo se »odkopou« ještě víc. Posouvat linii střetu vždy přesně o tolik, aby tah na branku neztratil většinovou oporu. Tehdy to začalo izolací »elit«, které se umazaly kolaborací. Poskoci cizích velmocí, zacházejících s námi jako s kolonií, ztrácí půdu pod nohama i dnes. Prohráli sněmovní i prezidentské volby. »Protestní hlasy« nabízejí šanci, jaká tu ještě nebyla.

Autor:
Josef SKÁLA, místopředseda ÚV KSČM
 
skola2 186 x
NAHORU