Vytisknout tuto stránku

O víře a jejích služebnících

KojzarJe možné věřit v Boha, aniž k tomu potřebuji chrám? Je možné věřit jen proto, že jiní lidé, jiný člověk, v jiné době, vymysleli legendu jak věřit, kdy věřit víc, kdy méně? Je možné nechat rozhodovat někoho jiného, nějakého prostředníka, o hloubce mé víry? Myslím, že není. Jiného názoru jsou pochopitelně ti, kteří z víry nás druhých vytvořili své zaměstnání. Stejně tak i ti, kteří nedokáží samostatně myslet. V dobách dávných, a u některých věrouk i dnes, bylo nutné držet »ve víře« lidi hrozbami, lecjakými legendami, jimž se muselo věřit, a protože nám byly vtloukány do hlav od nejranějšího dětství, většinou se i věřilo. Někdy dokonce tresty bičem anebo napínáním na žebřík či dokonce jako odstrašující příklad pro druhé, lámáním v kole nebo upálením na hranici.
Aby to všechno však bylo možné, musely být k tomu povolány celé armády služebníků, kteří celé generace drželi ve víře. Kdyby to tak nebylo, celý systém by se rozpadl, proto třeba chrámů, v nichž člověk se cítil malý a ještě menší, výkladců, kteří neustále opakovali totéž, co kdysi blahé paměti ještě za římských císařů vymyslili chytří muži roku 325 v řecké Nikaji.

Později to doplnil sv. Augustin a další a někdo, nazývejme tyto muže »svatými Otci«, protože ženy na vyslovení takových myšlenek neměly právo, kdo řekl: »Tak to bude« a ono to tak muselo být. Jinak... Kruh se uzavře. Nic nebylo povinnějšího než správná víra. Ty nesprávné se nepočítaly a někdy je bylo třeba i vyklestit. K tomu všemu byly potřeba peníze, moc peněz. A peníze lze získat darem, loupeží a vraždou, či daněmi anebo výtěžkem z majetku, který byl třeba obdobným způsobem také získán. Nejde o malé sumy, o malé majetky. Z malého majetku, z malého kapitálu, nelze živit celou velikou armádu sloužících či praporečníků víry, ani postavit další svatostánky, které svou nádherou či jinak, svým legendárním obsahem, vyvolávají strach anebo přesvědčení o neměnnosti světa či jsou příslibem pro osobní budoucnost každého, i když ta budoucnost nebude tady na Zemi, ale kdesi úplně jinde.

A jsme znovu u peněz a majetku. Ocitli jsme se rázem v dnešku. V jednání Poslanecké sněmovny, kde nejde o víru, ale o majetek, o velký kus majetku, který víra v nás nepotřebuje, ale potřebuje ona armáda sloužících, kterým by se jinak žilo těžko, anebo by vůbec nebyli. Jde o prostředky, kterými nás ostatní, nebo alespoň ty, kteří zůstali jim věrni, udrží ve víře či v nehledání východisek z toho, co nás jednoho každého trápí. Pak budeme i poslušní, spokojeni se svými úděly, nebudeme žádat jejich změnu a podřídíme se, protože naše víra, tedy její výkladci, to chtějí a potřebují. Jinak by nebyli přece k ničemu. Tak je nutné chápat onen současný boj o majetek a tzv. církevní restituce.

Jaroslav KOJZAR
skola2 116 x