Mýty a obrysy »kolektivní nenávisti«

josef skala»Přichází nová éra nenávisti?« táže se Jiří Pehe v Právu už titulkem. Vidí to černě:»Západem už zase obchází strašák kolektivní nenávisti. Jejích projevů přibývá v celé Evropské unii.« A to »jak v reakci na masové přistěhovalectví či teroristické útoky islámských fundamentalistů«. Tak »na bezmoc celých sociálních skupin tváří v tvář různým dopadům globalizace. Množí se politické strany a hnutí, které z ´tekutého hněvu´ čerpají. A v některých zemích našeho regionu dokonce strany odmítající jinakost a liberální demokracii většinově vládnou.«

Tím ovšem slibné doznání končí. Střídá je nejapná urážka: »Celý jeden proud západního racionalismu se dokonce vydal k ´vědecké´ a ideologické obhajobě kolektivní nenávisti. Marxistická vize beztřídní společnosti byla rámována argumentací, v níž byla třídní nenávist jen logickým vyústěním ´vědeckého´ pojetí dějin. Nacismus byl pak založen na ´vědecky´ podložené rasové nenávisti. Jisté společenské třídy i jisté rasy musely být prostě zničeny proto, že stály v cestě ´objektivním´ zákonitostem.«

Fanatismus »árijské rasy« popřel vše, o čem je»racionalismus«. Stavět ho naroveň s Marxem je na štíru s vědou i slušným vychováním. Pehe švindluje i na téma »kolektivní nenávisti«, bující dnes. S oporou v Havlově proslovu na konferenci »Anatomie nenávisti«. Tomu se smrskla na »hluboce nepatřičný pocit ukřivdění«. Na »totální sebepřecenění«. Bylo to v Oslo. Už v polovině roku 1990. Kouzlo nechtěného dávalo galakoncert. Nenávist k socialismu pudila hlavně budižkničemy. Své »totální sebepřecenění« právě předváděli i z ministerských postů. Havel však okřikoval miliony, jimž doba právě začala křivdit doopravdy. Aby si, ať už jim vezme práci či třeba i střechu nad hlavou, zakázali hlavně »hluboce nepatřičný pocit ukřivdění«.

Jinak, než jak to líčí Pehe, je to i s »kolektivní nenávistí«, »třídní« jako řemen. Rekordy v ní láme právě svět, jemuž upsali duší Havel i jeho poradce. Na špinavou práci si neváhal najmout i Hitlera. »Kolektivně« a po obou březích »velké louže«. V naději, že»židobolševismus« vyhladí, mu roky trpěl i rasovou genocidu (a její »vědu«). Bylo snad 69 jaderných pum, plánovaných jen pro Prahu už v polovině 50. let, nadílkou lásky k bližnímu? Že půl milionu iráckých dětí, zahubených už »sankcemi« před americkou agresí, »stálo za to«, řekla natvrdo Madeleine Albrightová. Právě tu nám však »pravdoláska« pašovala i za hlavu státu. »Tekutý hněv« roste z velké křivdy. Bouří se proti lumpárnám kapitalismu. Právě jejich »anatomie« je však tím, co mu většinou uniká. Tím větší je šancí i rizikem. Tou první, pokud mu promluvíme z duše my. A odhalíme mu žábu na prameni. Jinak se totiž »železné koště«, po němž prahne, obrátí proti nepravým viníkům. Je to znovu závod s časem. Tentokrát už ho prohrát nesmíme.

Josef Skála, místopředseda ÚV KSČM
skola2 4167 x
NAHORU