To všechno a mnohé další kroky jsou sice minimálně zajímavé, ale nevidím v nich moc důvodů pro zvyšování popularity. Možná jím je rozdání oněch několika milionů z dříve zmíněných nezdaněných korunových dluhopisů lidem na zajímavé projekty, což je jistě chvályhodné a v očích veřejnosti to může působit velmi pozitivně, ale při reálném pohledu na ekonomiku ČR a prostředky, které přerozděluje stát, je to jen pouhou kapkou v moři, která nic neřeší. Ano, konkrétním pár lidem to pomůže, ale ČR má 10,5 milionu obyvatel! Možná je zajímavé jeho neotřelé vystupování, foto s babičkou a pejskem na setkání s občany, ale to má být ten hlavní žolík do voleb? Andrej Babiš již ministrem není, což uvádím, abych nebyl nařknut z šíření nepravd.

Pak tu máme vládní tým s několika ministry. Tam je hodnocení složitější. Ministr dopravy vyniká nekoncepčností. Tato nekoncepčnost se projevuje zejména v oblasti železniční dopravy, kde se jeho kroky jeví jako cílené, pro co největší oslabení státního dopravce České dráhy, což je vzhledem k dobrým vztahům ANO s majitelem nejmenované soukromé firmy podnikající v železniční dopravě a s jeho častými politickými vyjádřeními na vozidlech firemní flotily celkem očekávatelné. Ministr obrany se spíše než řízení armády věnuje budování vlastní popularity. K jeho obhajobě je však nutné uvést, že jako ministr obrany země, jejíž vláda je plně oddána velení NATO, jehož jsme členy, je to snad spíše dobře. Další ministry hodnotit nechci a nebudu, neboť se dá říci, že navázali na ty davy svých předchůdců z různých stran, na jejichž jméno si většinou lidé pár měsíců po skončení jejich mandátu ani nevzpomenou.

A toto má být důvod volit ANO? Spíše nechuť a zklamání voličů z tradičních politických stran zvyšuje preference tohoto hnutí. Ale jak je reálné očekávání nějaké změny, kterou má právě hnutí ANO přinést, a jakou změnu občané čekají? Nechce se mi věřit, že by vysněnou metou občanů byla oligarchizace naší země, kdy bohatí podnikatelé budou vstupovat do politiky a nastavovat si logicky pravidla, která jsou primárně výhodná pro ně samotné. Vždy jsem se domníval, že apel na spravedlivé řešení sociálních problémů většinové společnosti a jejich nutných potřeb je tím pravým, a toho se budu držet i nadále, byť je dnes možná populární něco jiného. Jak ale budeme schopni tento apel v této době prezentovat tak, aby přesvědčil co nejvíce občanů, je v době, kdy některé strany bijí na národní notu a jiné na zhnusení z tradičních politiků, velkou neznámou. Každopádně je nutné se o to pokoušet znovu a znovu.

René ČÍP