I v Číně a Bělorusku žijí dobří lidé

monika horeniNavštívila jste v poslední době dvě země tolik našimi médii kritizované pro nedodržování lidských práv, Čínu a Bělorusko. Nebála jste se?

Tak to v žádném případě! A jak vidíte, právě jsem se u vaší otázky zasmála... Já myslím, že pohříchu jednostranný pohled pravicových médií či médií tzv. hlavního proudu je již tak průhledný, že to vnímá i česká veřejnost. A vadí jí to, takže si naši občané hledají jiné, alternativní zdroje informací. Doufám, že mezi nimi jsou i Haló noviny.
 
V těchto zemích, tedy v nám blízkém slovanském Bělorusku, i v daleké asijské mocnosti Číně, která se nám však díky zrychlující dopravě stále přibližuje, žijí stejní lidé, jako jsme my zde ve střední Evropě. Usilují o to, aby měli práci, což je základ slušného živobytí pronerentiéry v každé zemi světa, a pak řeší své každodenní malé či větší starosti – podobně jako my. V Bělorusku, které jsem si během mých tří cest zvláště oblíbila, myslím, mají průměrnou životní úroveň vyšší, než jak ji vnímám u nás. Neviděla jsem tam jediného žebráka, chudáka, bezdomovce či jiného nešťastníka, který by stál někde na refýži s kelímkem v ruce a prosil o drobné. Zato když se projdu po naší krásné stověžaté Praze, tak jich potkám desítky. A každý den!

Bělorusko, které je nám blízké stejným životním rytmem a vyznáváním stejných hodnot, stejnými kulturními zvyklostmi, na mě zapůsobilo jako velmi úpravná rozvinutá země. Miliardová Čína je asijskou zemí, a takto se také na ni musíme dívat. Asie má zkrátka jinou historii, filozofii, kulturu. Ale všude žijí lidé.

Nemyslíte, že to s těmi lidskými právy naše »kavárna« a mainstreamová média poněkud přehánějí, anebo mají, podle vás, kus pravdy, když tyto dvě země tepou?

Obhajoba lidských práv je velmi vážný úkol, který v historii připadl vždy těm nejpokrokovějším lidem. Osobně lidská práva vnímám jako velký balík práv občanských, politických a také sociálních, kulturních aj. Mít ve své agendě tohle, to je velkolepý úkol pro levici, ať si říká kdo chce, co chce. Jistě, základem musí být svoboda, ale pak takyrovnost a právo na život, dokonce bych dodala právo na život v míru a důstojnosti. O to první hlasitě »pečuje« pravice. A co ta ostatní práva?

Myslím si, že poukazovat na porušování lidských práv je obecně správné, pokud se tak činí objektivně a s ohledem na plný rejstřík těchto práv. A tady je právě kámen úrazu: kdo je oním mentorem, jenž má oprávnění posuzovat druhé? Hoď kamenem, kdo jsi bez viny. A je nějaké lidské společenství bez viny?

Proto mi vadí, když někdo oblast lidských práv posuzuje jen »jedním okem«, a to se děje často vůči Číně či Bělorusku, které si jdou vlastní cestou. Jednostrannost vnímám právě u představitelů oné »kavárny«, kterou asi oba chápeme jako příznivce politiky »pravdy a lásky«. Právě tato politika se vyznačuje pokřiveným obrazem lidských práv. Krásně o nich hovoří, zvláště o svobodě a demokracii, ale pak humanitárně bombarduje...

Je v těchto zemích, alespoň jak jste to vy vnímala, napjatá atmosféra?

Promiňte, ale zase se směji. Proč by v Číně a Bělorusku měla být napjatá atmosféra? Copak tam vládnou nějací bubáci, fašistický režim či despocie? V této souvislosti mě těší, že konečně, po angažmá běloruského prezidenta Lukašenka v urovnání situace na jihovýchodě Ukrajiny, není v českém mainstreamu tento politik nazýván diktátorem...

Již jsem zmínila, že lidé, tak jak jsem je měla možnost potkat na desetidenní studijní cestě v Čínské lidové republice, a během tří nedlouhých pobytů v Bělorusku, jsou stejní jako my, někteří dobří, jiní méně. Na ulici se někteří mračí, jiní usmívají, jdou za svou prací, vedou děti do školy a ze školy, pracují, aby vydělali na své živobytí, jezdí moderními automobily, setkávají se s přáteli v kavárnách a restauracích atd. Nemohla jsem těmto společnostem pochopitelně nahlédnout více pod pokličku, neznám například detaily jejich sociálních systémů. Ale z toho, co jsem viděla, co mohu sledovat v různých cestopisných a dokumentárních filmech či co mi vyprávějí přátelé, kteří v těchto zemích dlouhodobě působili, tak obyvatelé Číny i Běloruska prostěnormálně žijí.

Co vás při vašem pobytu zvláště zaujalo? Začněme Čínou.

Mé hlavní dojmy jsou: všechno je obrovské – obrovská země, obrovská města, obrovská nádraží, obrovské letištní supermoderní haly, veliké budovy – v megalopolích panoramata mrakodrapů. Čína se rozvíjí velmi rychle a zdá se mi, že cílí na branku. Číňané mají sebevědomí a dokonce bych řekla hrdost na svou zemi. Také jsem pozorovala, jak mladí Číňané baží po vzdělání. Obdivuji Čínu za to, že dokáže uživit přes miliardu lidí a postupně zvyšovat jejich životní úroveň – to je hlavní argument v debatách o Číně, který používám. To je na Nobelovu cenu. Číně a jejím obyvatelům přeji šťastnou budoucnost. Jen musí vzít za svůj hlavní úkol péči o udržitelný rozvoj. Nesmí si přeci průmyslovým rozmachem zničit životní prostředí, a tedy i zdraví obyvatel. Vím, že na tomto úseku již čínské vedení popracovalo a dále hodně pracuje.

A v Bělorusku?

Zaujala mě velká úpravnost a čistota veřejných prostranství a příjemný zevnějšek lidí. Nikde žádné čmáranice na zdech, nic z veřejného mobiliáře není poškozeno. Zastávky veřejné dopravy jsou tak čisté, jako kdyby byly právě včera nově zbudovány. Každý den jsem se ptala sama sebe: Jak je toto možné? Jak toho Bělorusové dosahují? Prostě výchovou. Bylo mi vysvětleno, že mají čisto proto, že nikdo si nedovolí odhodit byť jen oharek cigarety. K tomu vedou děti odmala.

V hlavním městě Minsku, kde jsem byla třikrát, se mi také velmi líbí tamní vzdušnost: široké bulváry, velké zelené plochy pečlivě sestříhané nakrátko, květinové dekorace a silnice ve vynikajícím stavu. Mohla jsem je testovat i mimo hlavní město a ty, po kterých jsem jela, měly také výborný stav. Žádný výmol, žádná záplata. Když si to srovnám se stavem mnohých našich silnic a dálnic, tak pro mě z toho Bělorusko vychází jako vítěz.

Byla jste nedávno i v Moskvě. Bylo to tam z hlediska vnitřního napětí jiné?

Byla jsem tam v době po velkolepých oslavách 70. výročí Dne vítězství, tedy vloni. Všude ještě parádní výzdoba a město dýchalo hrdostí na svou slavnou historii. Vlastenecké nadšení bylo obrovské, nenaučené, přirozené. Vidět na vlastní oči, v ruském prostředí, průvod Nesmrtelného pluku, to je mimořádný zážitek, který záměrně většina českých médií nezprostředkuje, protože nechce nebo nesmí. Z toho by totiž naši lidé pochopili, že ruský národ – už nová generace, děti, mladí, přijali historii svých dědů a pradědů za svou.

Jak vás přijímali v zemích, které jste navštívila, místní? Nebo vás k nim nepustili?

Podobně se před časem v televizi ptal jeden pan moderátor svého hosta: Jak to vlastně v té Číně vypadá? Nejsou tam tajní na každém kroku? Myslím, že diváci se té moderátorově neinformovanosti (nebo zlovolnosti?) smáli, až se za břicho popadali...

Samozřejmě, že s místními se můžete bavit ve všech zemích, které jste zmínil. Tedy ne že bych uměla čínsky, ale nepozorovala jsem nic, co by v době mé čínské cesty vypadalo jako naše izolování od místních. V Bělorusku jsem se bavila s lidmi běžně, třeba i na zastávce autobusu. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se kolem motali tajní...

Pro televizního diváka, který nemá vlastní zkušenosti, to vypadá, jako by ve vámi navštívených zemích nebylo skoro nic pozitivního, co by stálo za zmínku. Našla byste si vy, kdybyste byla na místě televizních zpravodajů, nějaké pozitivní téma?

No jejej! Já myslím, že některá témata už jsem nastínila. Například v Číně vůle jít kupředu, rychlé zavádění moderních technologií, velkorysost v plánování a uskutečňování velkých projektů. Jak známo, ČLR používá plány coby nástroj řízení, zatímco u nás je plán skoro sprosté slovo. Ale jak chcete promýšlet nové grandiózní stavby typu obřích přehrad, nových měst nebo Novou hedvábnou stezku, a neplánovat na desetiletí dopředu? O tom bychom se měli z médií dozvídat.

Do Běloruska by měly jezdit delegace našich starostů, primátorů a zastupitelů, aby se tito přímo na místě učili, jak zabezpečit čistotu měst a obcí. Ale přínosem by byla vlastně jakákoli reportáž ze života Bělorusů. Vždyť o této evropské zemi se v mainstreamu – kromě občasných politických narážek – mlčí. A přitom je tak blízko od ČR! Možná je tam život skromnější než u nás – tedy ve srovnání s těmi, kteří si u nás žijí na vysoké noze a nevědí, za jaký další nesmysl by ještě utratili peníze. Ale srovnám-li Bělorusko s kdejakou i západní zemí, tak na tom vůbec není špatně. Tak soudím podle svých pozorování. Proto mě zlobí, že stále existují umělé bariéry (vízová povinnost) pro volnější cestování našich občanů do Běloruska, a naopak. Jednou vidět je totiž lepší, než stokrát slyšet.

A to platí i o Číně. Každý z našich čtenářů a čtenářek, má-li možnost se do těchto dvou zemí jet podívat, nechť ji využije. Myslím, že to mnohým otevře oči

Autor: Jaroslav Kojzar
skola2 4686 x
NAHORU